Francouzský kvartet patří mezi ty kapely, které vždy vybočovaly z běžného standardu a šedivého průměru, ať již se jednalo o hudební či myšlenkové pojetí tvorby. A ačkoliv je často užívaný termín „avantgardní“ ve vztahu k MISANTRHOPE spíše zavádějící, nelze jim upřít výrazný stupeň originality, jinakosti a typické francouzské volnomyšlenkářské provokativnosti, která se zdá prostupovat celou dosavadní diskografií. To však bohužel nelze tak zcela tvrdit o aktuální nahrávce a již na úvod mohu konstatovat, že její obsah se i přes mnohé typické znaky bohužel až příliš uzavírá v pouhém opakování již mnohokráte použitých hudebních postupů rezignujíce tak na svérazné objevování nového.
Po částečném omlazení původní sestavy by bylo možné očekávat alespoň drobné tvůrčí změny a oživení typického přednesu kapely o nové, doposud nepříliš využité prvky. „Metal Hurlant“ však spíše kráčí netrnitou cestou tradice a nijak výrazně nevybočuje z vyježděných kolejí. Kapela i nadále zručně míchá všechny typické ingredience a postupy. Pomineme-li instrumentální zdatnost hudebníků, která je v jejich případě již neoddiskutovatelným standardem, jsou výsledkem úvodní části prvního disku (který jsme jako jediný měli k dispozici) „pouze“ technicky propracované, avšak z pohledu dosavadní tvorby převážně fádní skladby death metalového ražení s příměsí známých heavy metalových postupů alá MISANTHROPE. Celé snažení opět ve výsledku završuje tradiční teatrální přednes excentrického S.A.S. De L´Argilièreho. A to je po letech aktivní a často velmi originální tvorby poněkud málo. Výjimku tak v této části tvoří pouze akustická „Reine Martyre“, která přeci jen vybočuje z celkové hudební náplně.
Svou pravou tvář odhalují MISANTHROPE teprve počínaje skladbou „Le Triptyque des Enfers“, která v letmých dotycích přibližuje onen dobře známý a zdaleka nezaměnitelný hudební naturel „dekadentních“ Francouzů. Přestože i zbývající část prvního disku v zásadě nenabízí nic, co bychom již alespoň jednou neslyšeli na některé z předchozích nahrávek, zdařile zde funguje hudební alchymie, která z jednotlivých kusů činí opět zajímavě strukturované a poslouchatelné celky, jimž na rozdíl od několika úvodních skladeb neschází pocit lehkosti a přirozeného plynutí a např. závěrečná „Le Supplicié“ patří mezi nejzdařilejší kousky alba. Prim pak hrají především poměrně vynalézavé a rychlé kytary podpořené živou, bublající baskytarou a až poněkud archaicky znějícími klávesovými party.
Zdá se, že na aktuální nahrávce se MISANTHROPE až příliš uzavírají do ulity své dosavadní tvorby ohraničené typickým rukopisem a nezaměnitelnými postupy, které však v převažující míře postrádají onu dobře známou živelnost a v mnoha okamžicích přisuzují valné většině skladeb nepříliš poutavý, archaický a těžkopádný charakter. A ačkoliv druhá část alba tento výrok částečně boří, nahrávka bohužel nedokáže obstát jako vyvážený a soudržný celek, který navíc ve srovnání s dosavadní tvorbou působí poněkud regresivně. Čekáte-li progresi a onu typickou strhující dravost, pak sáhněte po některém ze starších alb. Pro mě osobně zůstává i nadále nejzajímavější a nejbarvitější nahrávkou někdejší „Visionnare“, na němž plně rozkvetl tvůrčí potenciál těchto jinak velmi nevšedních francouzských aristokratů.